● Bylinčin svět

Mgr. BYLINKA :)

5. června 2015 v 18:13 | Bylinka
Nemůžu uvěřit tomu, že už je to všechno za mnou. Pět nádherných studijních let v Olomouci. A dokonce s happyendem :) Kdyby mi někdo na začátku řekl, že z počátečních šestnácti studentů našeho dvojoboru do cílové rovinky dorazíme pouze dvě, asi bych rovnou vzala nohy na ramena. Ale to jsem naštěstí netušila a vydržela jsem :)

Mám za sebou nejnáročnější měsíce v mém dosavadním bytí, a to rozhodně nepřeháním. Sáhla jsem si při učení na státnice na dno, hroutila se a předem vše vzdávala. Záviděla jsem všem studentům, kteří sfouknou státnice i s obhajobou v jednom dni. Upínat síly ke třem termínům bylo náročné jak psychicky, tak i fyzicky, únava nade mnou často vítězila a hlava odmítala dále spolupracovat. Sotva si člověk oddychl, že má první státnice z krku, musel se bez vydechnutí zakousnout do druhých, kterým dýchaly na paty třetí státnice. Co vám budu povídat, ti, kteří sami něco podobného zažili, mi určitě dají za pravdu. Ale nakonec při mě přece jen stálo štěstí, a tak se mi podařilo zvládnout všechny troje státnice napoprvé, i když se musím přiznat, že jedny s hooodně odřenýma ušima, ale to se taky počítá :)


V nejbližší době se tedy obléknu do univerzitního taláru a dojdu si pro svůj magisterský diplom a začne mi další etapa života - zapojím se do pracovního procesu :) Od září ze mě bude paní učitelka angličtiny! Je nádherné splnit si obrovský sen, na který se ohromně těším :-)

A začínám balit kufr na zaslouženou dovolenou, co víc si přát!! :)

KOUZLO POHLEDNIC

11. dubna 2015 v 16:33 | Bylinka
Jsem příznivcem maličkostí, které vykouzlí úsměv na rtech :) A právě takovou zdánlivou maličkostí pro mě jsou i pohlednice od lidí, které mám ráda a kteří si sem tam při pobytu v zahraničí vzpomenou a pošlou krátký milý pozdrav :) A musím říct, že v dnešním internetovém světě taková obyčejná čumkarta z výletu potěší daleko víc, než kdykoli dříve!

A protože moji nejbližší a přátelé mají stejný pohled na věc, v posledních měsících či letech se moje nástěnka proměnila ve výstavku pohledů, které mi došly z všemožných koutů světa :) Japonsko, USA, Norsko, Anglie, Švédsko, Finsko, Francie, Řecko, Polsko... :) Bylo mi líto založit je do šuplíku, tak mi takhle krásně zaplnily nástěnku a s každou další pohlednicí řeším dilema, kam ji ještě připíchnout :)


Není to krásné, když se člověk vrátí domů a najde ve schránce takový milý důkaz toho, že si na něj někdo vzpomněl a chtěl mu udělat radost? :) Sama při svém cestování beru stánky s pohlednicemi útokem a také posílám hromádku pozdravů mým nejmilejším a mám radost, když se pohlednice po cestě neztratí a vykouzlí svému adresáovi úsměv na rtech :)

A co vy? :)

ZÁMEČKY LÁSKY

23. února 2015 v 17:32 | Bylinka
Určitě jste na ně už někdy taky narazili: zámečky lásky. Nejčastěji je najdete přimknuté na zábradlích mostů v blízkosti památek a všemožných romantických míst. Nejde si jich nevšimnout, protože když už nějaké takové místo skutečně objevíte, zámečků jsou tu stovky, ne-li tisíce. Zamilované páry si takto symblicky uzamykají svoji lásku na klíč :)


Při návštěvě Prahy, která nám vyšla krásně přímo na Valentýna, jsme jeden takový zámeček uzamkli i my, a to přímo na Karlově mostě :) Musím říct, že je to víc než pěkné místo pro tuto tradici a sympatické je i to, že tu zatím ještě není "přezámečkováno", a tak tyto ozdůbky vypadají pěkně :)


Podle mě jsou zámečky lásky takové pěkné a milé gesto. Není to však tak spontánní gesto, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože se musíte před výletem za zámečky řádně vybavit (nesetkala jsem se ještě s tím, že by se někde na místě vyskytoval překupník se zámečky) :) No a taky musíte mít při ruce nějaký ten lihový fix, kterým si svůj zámeček podepíšete podle vašeho gusta :) Pak už jen stačí najít správné místo, kam přimknout zámeček. Klíčky si buď ponecháte na památku, schováte je na nějaké tajné místo, nebo vhodíte do řeky pod vámi.


A takhle to může vypadat, když se zámečků sejde "o trochu" více na jednom zábradlí. Podle mého názoru už to tak pěkně nevypadá a připadáte si pomalu jako v železářství :)

Setkala jsem se proto i s názory, že zámečky na mostech jsou jakýmsi morem ničícím památky, o čemž si můžete přečíst třeba v tomto článku.

Zajímal by mě váš názor - je to pěkné gesto zamilovaných, nebo naopak mor ničící města, jak tvrdí pisatel tohoto článku? :) Přimknuli jste si někam i vy svůj zámeček? Narazili jste na podobné místo i mimo Prahu během vašich cest? :)

Jsem zvědavá na vaše názory :)

DARUJ KREV a získáš víc než "jen" příjemný pocit :)

27. srpna 2013 v 18:09 | Bylinka
Už před svými osmnáctými narozeninami jsem měla velký sen, a to takový, že bych po dosažení plnoletosti ráda darovala krev. Mám totiž mimo jiné i to štěstí, že patřím mezi lidi, kterým nevadí injekce a neomdlévají při pohledu na krev, tudíž pro mě odběr nepředstavoval žádného strašáka (narozdíl od zubaře). Od plánu k jeho realizaci stačil už jen malý krůček, a tak jsem před třemi lety konečně poprvé usedla do dárcovského křesla na transfuzní stanici a po chvíli odcházela s dobrým pocitem ven :)

Od té doby už uplynula nějaká doba a na darování krve jsem nezanevřela, naopak - stala jsem se pravidelnou dárkyní a dneska už mám "na kontě" pět odběrů. A ani nyní mě neopouští onen příjemný pocit po darování krve.


Najde se však spousta lidí, kterým samotný dobrý pocit nestačí. Ale i tak je to správně. Podle mého názoru není důležité to, co vede člověka k darování krve, ale ta skutečnost, že krev opravdu daruje. Jsou lidé, kteří v dárcovství vidí úlevy na daních, jiní čerpají další výhody z toho plynoucí, které například nabízejí pojišťovny. A pak se najdou tací, kteří krev či plazmu "darují" pro peníze (tahle možnost se mi moc nelíbí, ale je to každého rozhodnutí). Transfuzní stanice často lákají nové dárce na různé odměny za první odběr. Zrovna nedávno při mém zatím posledním odběru se na mě z nástěnky smálo sympatické tričko s vtipným potiskem určené pro prvodárce :)

I já jsem využila výhod pro dárce krve, které nabízí moje pojišťovna. Dozvěděla jsem se ale o nich úplnou náhodou, rozhodně jsem nešla darovat krev cíleně, abych tyto výhody získala. Díky mým pěti odběrům mi pojišťovna proplatila poukázky na libovolný sport (v mém případě jednoznačně permanentky na plavání) v celkové hodnotě 2000 Kč :) A aby toho nebylo málo, mám nárok také na pojištění do zahraničí zdarma na dobu maximálně jednoho měsíce, čehož už za dva týdny využiju při svém dovolenkování v Londýně :-)

Není krásné udělat 450 mililitry krve radost někomu jinému a zároveň ji také zpět získat? :-) A to nemluvím o tom, že díky darování krve člověk při předodběrovém vyšetření zjistí, zda je či není vše v jeho krvi v pořádku, takže tím vlastně ještě může pomoci sám svému zdraví :)

BLOG V DATECH :)

15. srpna 2013 v 19:13 | Bylinka
Jen tak pro pořádek a hlavně pro mě samotnou :-)

Blog www.hierbezuela.blog.cz byl založen 24. června 2007 přesně tři minuty po dvaadvacáté hodině :-)

První článek "Slavnostní řeč k založení blogu :)" zde byl zveřejněn o 4 dny později.

7. března 2009 byl blog vybrán do soutěže o nej blog na Srdci blogu a nakonec v hlasování obsadil v konkurenci dalších čtyř skvělých blogů nádherné 1. místo :-)
17. září 2009 byl blog přijat do Autorského klubu blogu.cz :-)


6. února 2011 mě mezi sebe přijal Klub Snílků :)

13. dubna 2011 byl můj článek Nástěnka ve vlastní režii zveřejněn na blogu Autorského klubu :)


20. května 2011 jsem se ocitla v roli zpovídané v Rozhovoru s členy AK o AK :)


5. června 2011 se mi podařilo díky velké podpoře hlasujících vyhrát 1. místo v soutěži Chalĺenge Ice CUP 2011 na blogu Prvního virtuálního mléčného baru a vyhrála jsem parádní hrníčky měnící barvu podle teploty nápoje uvnitř :)


V prosinci 2011 jsem obsadila 4. místo v předvánoční soutěži Srdce blogu díky podpoře Vás hlasujících, více zde :)


5. února 2012 se mnou udělala rozhovor blogerka CaT, najdete ho tady :-)


Od poloviny srpna 2012 byl blog na 11 měsíců pozastaven, tudíž i vyloučen z Autorského klubu, kam se po svém oživnutí opět vrátil v červenci 2013 :-)


Co o Bylince a Bylinčinu království napsali jiní: :-)

Brabikate: Bylinka je neobyčejně pozitivní osobnost a já se k ní ráda chodím jejím pozitivním přístupem nakazit.

Simonečka: Naprosto úžasná holka s naprosto úžasnym blogem. To ona mě inspirovala k napsání svého. Je naprosto originální, nic zkopírované to už se málokdy vidí. Její názory, styl, je to prostě originál. Ne blog nějaké zkopírované bárbínko pixelky jakými se internet jenom hýží. Prostě holka máš můj obdiv, na tebe nikdo nemá. Taková milá etno holka. Její blog stojí za přečtení.. URČITĚ!!

Dia: Veselý blog rozdávající optimismus svými pěknými články :-)

Marlboro: Přívětivá. Na jejím blogísku to voní kytičkama a pozitivní náladou. Mám Tě ráda, protože víš co chceš a jsi svá. Za každé situace. Hraješ fér a to už se teď vidí málo. Proto si Tě vážíme. Za to, že jsi opravdová.

Slečna Second: Vůni bylinek hledejte u Bylinky, co byla v minulým životě bylinkou. Eleganci, krásu, moudrost a všechno co k voňavým bylinkám patří hledejte u ní.*

smajwinka: Své milé články píše s neuveřitelným optimismem. Z článků vyzařuje skoro vždy dobrá nálada. Její styl psaní je moc krásný.


Další zajímavosti:

Nejvíce Vašich komentářů si dosud zasloužil článek Výlet do Bradavic, a to krásných 74 komentářů :)

Díky blogu jsem získala několik nových přátel i v reálném světě - konkrétně jsem se dopočítala k číslu 6 :)


Děkuji Vám za přízeň, ještě se mě nějakou dobu nezbavíte :)



Rohlíková královna

30. července 2013 v 14:41 | Bylinka
Poté, co jsem vyzkoušela brigádu u archeologů, v bistru, v potravinách, v jídelně či u voleb, jsem si konečně našla brigádu, která mě strašně baví :) Ne že by mě předchozí brigádničení vyloženě nebavilo, ale záleželo vždy na pracovním kolektivu, který většinou nebyl zrovna ideální a dokázal hodně ovlivnit atmosféru na pracovišti.

A tak tedy letos současně s doučováním angličtiny, na které jsem ani přes prázdniny nezanevřela (několikrát týdně doučuju maturanta, který nezvládl didaktický test státní maturity), také prodávám pečivo všech chutí. A musím říct, že po pěti letech v potravinách (zejména u salámového pultu) je to více než příjemná změna. Nejen, že si v jednom kuse nekrájím prsty na ostrém stroji, ale také se mnohem míň naběhám a nadřu, mám štěstí na milé kolegyně a můžu si užívat vůni čerstvě upečených dobrot. I když je na pracovišti často pořádná výheň z dopékací trouby a každý všední den mi zvoní budík v půl čtvrté ráno, pozitiva jednoznačně převažují! Byly mi přiděleny pouze ranní služby, tudíž vylétnu ven z práce v pravé poledne a nezabiju na brigádě celý den, a hlavně - mám volné víkendy, takže můžu vesele jezdit do Olomouce za mým milým :) A navíc jsem mezi lidmi a mám pracoviště skoro za rohem!


Splnil se mi také jistý "dětský sen". Jako malá jsem totiž zbožňovala hraní si na paní prodavačku s plastovou pokladnou a falešnými penězi. Nikdy doteď mi na brigádě nebyla svěřena kasa, až nyní! Tak si užívám vyťukávání kódů a počítání drobných mincí nazpět zákazníkům :) O to víc, že mě pohání vidina proměny vydělaných peněz za krásnou dovolenou! :)

Pokoj v barvách blogu :-)

15. července 2013 v 15:24 | Bylinka
Spojení fialové se žlutou jsem si zamilovala už před několika lety a na mém blogu to bylo znát :-) Stalo se tradicí, že pokaždé, když jsem blogu měnila kabátek, vždycky jsem zachovala tyhle dvě barvy. A když jsem se před rokem rozhodovala, do jakých barev vymalovat svůj pokoj, ani chvilku jsem neváhala!

Musím však říct, že jsem se setkala s nepochopením. Naši nejspíš do poslední chvíle doufali, že si tuhle "šílenou" kombinaci rozmyslím. V prodejně s barvami, kam jsme s taťkou vyrazili, se mě prodavač znovu zeptal na kombinaci barev, které bych ráda. Nejspíš si myslel, že se přeslechl :-) A dokonce sám malíř se nad tímhle mým přáním dost podivoval. Já jsem se ale nenechala přemluvit k ničemu jinému, a tak jsem svůj pokoj přeci jen oblékla do žlutofialova :-)!


A tady malá dokumentace, jak tato proměna probíhala:

Pod palbou otázek :)

5. února 2012 v 21:56 | Bylinka
Role se vyměnily a já jsem se namísto kladení otázek ocitla sama v roli zpovídané :)

Slečna z blogu http://ruzove-pero.blog.cz mě oslovila s nabídkou rozhovoru. Pokud se chcete dozvědět o mém blogu, o blogu PTÁME SE a o mně samotné třeba něco víc, můžete se na něj mrknout, najdete ho TADY :)

Pan čtyřnohý ♥

9. února 2011 v 18:33 | Bylinka
Nikdy jsem neměla žádné zvířátko ráda tak moc, jako našeho nynějšího pana čtyřnohého, který se mnou sdíli už více než 3 roky jednu postel :-) Je to nejmazlivější, nejhodnější a nejpřátelštější plyšáček, jakého si jen můžete představit. Je to štěstíčko, které do mě každým dnem vlévá hektolitry optimismu. Je to citový vyděrač, který si svýma psíma očima podmaní snad každého! Je to klokánek, který umí sedět na zadních nožičkách a tvářit se, jakoby nic. A je to ten nejupřímnější vítač, když se vrátím po týdnu z kolejí domů :-)
:-)
Brumla ♥
:)

Festivalové dítko :)

5. února 2011 v 17:43 | Bylinka
Miluju léto. Už proto, že synonymem pro léto jsou v mém případě mnou tolik milované hudební festivaly.

Kdo sám někdy nějaký ten festival navštívil, určitě mi dá za pravdu. A kdo ne, nejspíš nepochopí mé nekonečné nadšení, i kdyby se snažil sebevíc. Tohle si musí každý sám zažít, aby pochopil.

Každý festival má svoji duši, atmosféru, náladu.
:-)
Najdete mě v davu? :) Zdroj: www.sterkovnamusic.com

Není tajemstvím, že miluju živé koncerty a že se jich účastním i mimo letní festivaly velmi hojně. Avšak festivalové koncerty jsou tak jiné, než všechny ostatní koncerty, ať už jsou pod širým nebem nebo v klubu.

:-)

Moje vám utajené sedmero :)

1. února 2011 v 21:24 | Bylinka
Blogovým světem (a hlavně blogspotem) se šíří virus zvaný pod názvem řetězák "7 věcí, které o mně nevíte" a i na mě došlo. Moje dvojvaječné o rok a tři měsíce starší já mi předalo pomyslné žezlo a přišlo mě dokonce osobně obeznámit, že by bylo rádo, kdybych se také zapojila.

1. Když jsem se narodila, byla jsem pořádný dáreček. V maminčině bříšku jsem se vykutálela do rovných čtyřech kilo a stoaosmdesáti gramů, což byl jasný nadprůměr. No a tak se stalo, že když mě páni doktoři páčili ven, odnesla to moje klíční kost. Ale díky své vyvinuté sebeobnovovácí schopnosti se tenhle kosmetický nedostatek obešel bez následků:)

2. Jako malá jsem byla pořádný kaskadér. Když jsem poprvé s chodítkem nečekaně překonala práh, namířila jsem si to rovnou ze schodiště dolů. Výsledek vypadal více než katastroficky - pořádný krvák a ticho zpod chodítka. Ač jsem naše pořádně vystrašila, jako správný profesionál jsem z toho vyvázla s rozbitým rtem:-)

3. Za svých dvacet let života jsem stihla navštívit Španělsko, Francii, Německo, Belgii, Holandsko, Dánsko, Polsko, Slovensko, Rakousko, Itálii, USA* a to jen díky zpěvu, který moc neovládám:-)

* do výčtu zemí nepočítám ty, které jsem navštívila mimo sborové zájezdy:)

4. Byla jsem hyperaktivní dítě, navštěvovala jsem snad všechny možné kroužky - výtvarku, sbor, kytaru, zobcovou flétnu, příčnou flétnu, atletiku, volejnal, skaut, gymnastiku... dodnes mi vydržel jen sbor a volejbal:)

5. Mám znamínko na místě, které je skryto lidským zrakům. Ano, hádáte správně, na malíčku pravé nohy, a to na jeho vnitřní straně, kde mu "kryje záda" vedlejší prsteníček ;)

6. Jedinou fóbii, kterou jsem do dnešního dne nedokázala porazit, je strach ze včel a vos. Pokaždé, když se nachomýtnou tihle žlutohnědí bzučáci v mé blízkosti, ztrácím hlavu a vyšiluju. Paradoxně proti tomu miluju nadevše prázdniny u prarodičů, přičemž děda je král včeliček (čti včelař) :-)

7. A na závěr jedno aktuální sdělení. Své první zkouškové na výšce jsem odnesla zánětem v krku a antibiotiky. A pak, že škola neškodí zdraví!! :-) Je to víc než podezřelé... Ta samá neduha mě ovládla i o svaťáku!! :)

A kdo má pokračovat? Prý patero dalších, tak tedy jmenovitě... Ty, TY, ty taky, pak ještě ty a TY! :)
:)

miluju

18. prosince 2010 v 16:03 | Bylinka :)

miluju...

... vůni deště a zvuk dešťových kapek dopadajících na okenní parapet, usušené pomeranče, vůni čerstvě posečené trávy, čokoládu, hruškový džus, své nejdražší přátele, poznávání cizích zemí, sluníčka Honzy Volfa, svoji kytaru, knížky, květák na všecky způsoby, hudbu, drátkování, bouřky, kolečkové brusle, sbor, prázdniny, volejbal, angličtinu a španělštinu, čajovny, hrochy, lemury a ovečky, lentilky, šátky, svíčkovou, mrkev, mého nejlepšího čtyřnohého kamaráda Brumlu, spánek, zapékané těstoviny, vonné tyčinky, domácí med od dědečkových včeliček, psaní na blog, Olomouc, dřevěné korálky, léto i zimu, jaro i podzim, festivaly a živé koncerty, kočky, rodinu, seriály...

raduju se ze života a užívám si každičkou chvíli.

Kterak jsem naklonovala svůj optimismus:)

26. listopadu 2010 v 0:06 | Bylinka
Konečně jsem proměnila slova v činy, konečně jsem se odhodlala. Konečně jsem si našla po dvou letech plánování čas a dotáhla své předsevzetí do zdárného konce! :)

:)
A ač jsem si dlouho hrála na hrdinku, těsně před spácháním činu ve mně byla malinká dušička a měla jsem zaječí úmysly. Ale touha po dobrém skutku zvítězila, a tak jsem prošla spoustou vyšetření a usedla na křeslo pro dárce krve:-)

Všechno klapalo tak, jak má, sestřičky kolem mě starostlivě pobíhaly sem a tam a neustále se ujišťovaly, jestli mi není nevolno, nepotřebuju napít nebo cokoli jiného. A mimo to jsem si s nima během těch deseti minut, kdy se po mé pravici pohupoval pytlíček plnící se červení, mile popovídala:) Občerstvení bylo samozřejmostí a jako bonus jsem dostala vitamíny:)

Jakékoli nepříjemnosti se mi vyhly obloukem, ba co víc! TEN POCIT!! K nezaplacení, nepopsatelný! Kdyby ne cokoli jiného v životě, tak jsem někomu neznámému snad pomohla. Někomu, kdo je teď ještě třeba zdráv a nemá ani nejmenší tušení o tom, že mu dnes tajemná neznámá věnovala deset minut života:)

Musím přiznat, že malinko sobecky mě zajímá, kdo bude tím (ne)šťastným a bude potřebovat tuhletu pomoc... Ne však proto, že bych chtěla být dané osobě odtajněna za účelem přijímání horoucích díků a nehynoucí vděčnosti, to ani náhodou. Jen bych ráda věděla, o koho jde, co že je to za bytost a proč se ocitla v takové nemilé situaci. To je však díky anonymitě dárců/příjemců nemožné a snad to tak i má být. Já jen budu doufat, že bude za tohle naše anonymní propojení vděčný a že si bude vážit života:) A taky doufám, že nezbytnou součástí téhle mojí zásilky do neznáma bude i optimismus:-)

Jestli váháte, není proč. Stojí to za to. Já už teď vím, že ode dneška se ze mě stala pravidelná dárkyně:)
:)

jsem tatínkova*

10. června 2010 v 15:42 | Bylinka :)
Už několikrát jsem pod písmenky na svém blogu ukryla nekonečný obdiv ke svému tatínkovi, a ani tentokrát tomu nebude jinak. Vlastně ani tak nějak nemám na výběr, když vím, že mám toho nejlepšího tátu na světě a chci to vykřičet do celého světa:)

Včera v noci, když celý dům usnul, jsme osaměli v obýváku a vydrželi jsme si dlouhé hodiny povídat. Je to zvláštní, dozvídat se střípky tatínkových vzpomínek na dobu, kdy byl ve stejném věku, jako jsem teď já, jeho problémy, trápení, první lásky a radosti. Jeho vzpomínky na moji prabababičku Emmu a na mě jako malinkou panďulu manďulu, jak mi často říkával.

Olomouc si mě naprosto získala!

4. května 2009 v 21:26 | Bylinka :)
Necelé dva dny strávené v tomhle sympatickém městě mě jen utvrdily v tom, že TAM chci studovat!!

Přijela jsem do Olomouce, abych se účastnila jazzového koncertu Big bandu, ve kterém hraje sestřin přítel.. Sympatický večer! Krátce před půlnocí jsme se se ségrou chystaly provést svoje nacvičené divadélko, aby mě protlačila tajně na kolej. Jakožto NEstudentka NEvysokoškolačka jsem tam neměla co dělat. A tak jsme se domluvily, že kdyby někdo kontroloval příchozí, ona ukáže kolejku, a já budu odemykat vchod "svýma" klíčema. Problém byl v tom, že když došlo na věc, strkala jsem špatné klíče do špatných zámků a asi jsem moc věrohodně nepůsobila.. moji nešikovnost zachránilo štěstí - nikdo nehlídal! :)

Další den jsem v Olomouci na chvíli osiřela, když ráno ségra se svým milým odjeli domů.. Mě čekal sraz s kamarádkou, kterou jsem strašně dlouho neviděla! Měla jsem spoustu času, tak jsem se jen tak potloukala uličkama a litovala toho, že jsem u sebe neměla foťák! Nakonec jsem ale zamířila na náměstí, usadila se nahoru na kašnu a sledovala ruch kolem.. Tolik zajímavých lidí, nestačila jsem koukat! Za chvilku už dorazila i Terka, a tak jsme spolu z kašny poslouchaly koncerty na pódiu přímo naproti nám... Sluníčko pálilo, až mě rozpálilo hezky dočervena :) (a to je co říct, já se moc často nepřipaluju!) Moc milé dva dny, vážně!

Jedno vím jistě.. tohle je město pro mě a udělám všecko proto, abych za dva roky studovala právě tady :))

:)

Můj korálkový svět

15. března 2009 v 14:04 | Bylinka :)
Každý máme nějakou tu svoji úchylku, závislost, které neodoláme ani náhodou, pevná nepevná vůle. A já se Vám chci nyní svěřit s tou mou. Myslím, že se najde několik z Vás, kteří na tom budou minimálně hodně podobně :-)

Mojí obrovskou závislostí jsou dřevěné korálky všech velikostí i barev :) Mám jich doma strašnou spoustu, ale to nezabrání tomu, abych dokázala odolat dalším a dalším.. :)
Tohle je jen část mé korálkové sbírky :) Bez nich ani ránu! Korálky mě dokážou vždycky rozzářit a rozsvítit a musím přiznat, že mě jako dárečková maličkost potěší ze všeho nejvíce! :-) No, a taky jsou nepostradatelnou součástí mého bylinkového já :)

Vaše

Slečna barvičková

20. února 2009 v 22:12 | Bylinka :)
Vy, co mě malinko líp znáte, víte, že jsem takový barvičkový maniak. Jsem totiž odpůrcem černooděnců, kterých je kolem habaděj. A tak jsem se (nejen) na protest začala oblíkat co nejbarevněji a nejveseleji. A strašně se mi líbí ty ohlasy kolem.

"Jéé, Evi, já jsem tak ráda, že tě vidim... teď... a tady...!"
(nechápavý výraz)
"Tys mi tak šíleně zlepšila náladu, jak jseš tak hezky barevná!"

Je pravda, že jsou dny, kdy se spokojím s nebarevným stereotypem, ale někdy naopak plácám páté přes deváté dohromady, co nejvíc barev, a cítím se skvěle. Záleží na náladě. Nejvíc jsem si oblíbila červeno-zelenou kombinaci :) Když jdu po ulici, lidi koukají malinko nechápavě, překvapeně, ale spousta z nich se na mě usměje, a to je moc milé. Nejde o žádné ironické úšklebky, ale o opravdový potěšený úsměv :) A semtam přidají nějaké to hezké slůvko :)

Dost stereotypů! Pojďte do barviček! Mě samotné dokážou probarvit den i potěšit :)

Moje "pracoviště" :)

9. listopadu 2008 v 18:09 | Bylinka :)
Už minimálně rok mám v plánu zdokumentovat svůj pokoj, ALE...
Byl tu jeden hodně zásadní problém. K tomuhle činu jsem se odhodala až teď, protože předtím byl prostě a jednoduše nefotodokumentovatelný. V českém překladu - nebyla jsem schopna ho douklízet tak, abych se za sebe internetově nemusela stydět.

Musím se přiznat, že ani teď není 100% tip ťop douklízený, ale jsem na dobré cestě k tomu, aby tomu tak bylo :) Včera jsem se tedy vrhla na první část, a tou byl stůl a jeho nejbližší okolí. Zabralo mi to celé odpoledne! Ale s výsledkem jsem spokojená. Navenek vypadal i předtím stejně, ale teď můžu s klidem říct, že je dokonale uklizený i vevnitř. Nečekejte na milimetry srovnané vvšechny věci na stole, já se svého nepřehledně zmateně přeplácáného stylu jen tak nevzdám :)
Seznamte se, moje pracovní místo :)

Můj ráj

24. srpna 2008 v 21:02 | Bylinka :)
Dneska odpoledne jsem se po necelém týdnu vrátila od babičky a dědy. Jsem zpátky v realitě. Měla jsem se ale nádherně, a to mi už nikdo nevezme. Nejkrásnější týden celých prázdnin! Uvědomila jsem si opět spoustu věcí týkajících se lidských hodnot a lidskosti samotné. Zjistila jsem, že ač celých osmnáct let žiju ve městě, srdce mě táhne více na vesnici. Téměř bez civilizace, bez počítače, odříznutá od přátel.. ale hlavně - na místě, kde je lidskost na prvním místě. Kde si člověk sáhne fyzicky na dno, ale psychicky se vznáší v oblacích..
Tenhle článek je tak trochu egoisticky věnován mně samotné. Je plný fotek mých srdečních míst, kde je mi nejkrásněji na celém světě. Není pro oko kdekoho, ale především pro to mé, které při prohlížení nezůstane nikdy suché, a pak taky pro ty, kteří chtějí trochu více nahlédnout do mého světa. Kdo chce nakouknout skrz fotoaparát do těchto tajných koutů, ať jen ráčí vstoupit do Celého článku :)

Chtěla bych darovat krev.

13. srpna 2008 v 21:08 | Bylinka :)
V hlavě se mi usadilo jedno velké přání - tedy hlavně poslání, na jehož splnění čekám už více, než rok. Právě někdy před rokem jsem si přečetla výzvu v novinách, že místní nemocnice má nedostatek krve mé krevní skupiny.. Kdyby to bylo možné, už tehdy bych se dostavila do nemocnice. Problémem byl jen můj věk.

Před pár dny jsem zaslechla znovu onu výzvu, tentokrát ale v rádiu. Jediné, co se změnilo na mém odhodlání, je můj věk. Už za měsíc oslavím osmnáctiny, a tudíž odbourám bariéru věku pro to, abych se mohla dárkyní krve stát.

Možná si někteří říkáte - co mě k tomuhle všemu vlastně vede? V podvědomí mám hlas, který mi prostě říká - "Jsem naprosto zdravá. Mám krevní skupinu, jejíž zásoby v nemocnici jsou havarijně nízké. Můžu takhle zachránit nejeden lidský život. Třeba to může pomoct i někomu z mé nejbližší rodiny, přátel. A i kdyby to měl být někdo cizí, neznámý, koho nikdy nepoznám, už ten pocit, že tímhle můžu vlastně bez námahy zachránit cenný lidský život, za to mi to stojí!"

Když jsem se o tomhle všem zmínila před mamkou, nebyla z toho kupodivu dvakrát nadšená. Prý se může stát cokoli, a nedávno někde zaslechla, že i při tak naoko velmi zabezpečené situaci jako při dárcovství krve se několik dárců nedopatřením nakazilo virem HIV. Ani tahle zpráva ale moje odhodlání nijak nenabourala. Jasně, že mám trochu strach, ale ten pocit užitečnosti jiným vyhrává. Tak nějak cítím, že mým posláním je pomáhat lidem. I takhle nepatrným činem, jako dát jednou za čas krev. Miluju ty chvíle, kdy moji duši naplňuje pocit, že jsem vykonala něco prospěšného. Pokud mi to nic neznemožní, na konci září se do nemocnice doopravdy dostavím.

Miluju lidský úsměv a štěstí druhých. A zase naopak mě neuvěřitelně mrzí každé neštěstí, které se stane někomu okolo. Nikdy nevíte, kdy se může někomu něco stát.. A je toho čím dál více, taková neštěstí se stávají i lidem, které mám svým způsobem ráda a záleží mi na nich.
Když se usmívám já, proč by se nemohli usmívat i jiní?
máte s tímhle nějaké vlastní zkušenosti..?

Výročí povodní

7. července 2008 v 21:29 | Bylinka :)
Dnes je to přesně 11 let ode dne, kdy jsme se ocitli pod vodou.
Tohle je pohled na sled událostí z onoho dne očima šestiletého dítěte, které si vše dodnes živě pamatuje.
vzadu u těch stromů teče řeka.. a poslední zatáčka doprava míří k našemu domku

Meteorologie :)

20. dubna 2008 v 15:16 | Bylinka :)
V úterý jsme měli třídní schůzky. V matice prý mám velké výkyvy vy výkonech, ale fyziku mám prý pěknou, wow! No, a když se profesorka taťky zeptala, čemu se chci po gymplu věnovat, řekl, že ještě nevím. Za to jsem ho pak doma pěkně zpražila, prý že NEVÍM! Vždyť já vím, dávno vím, akorát on NEVÍ! No, prostě, musím se o jedné z možností mé budoucnosti trochu víc rozepsat.
O mé "úchylce" na počasí už asi víte. Miluju déšť, miluju slunce, miluju sníh, miluju sychravo. No, a asi to přece jen nebude jen tak... :) Není to možná přece jen optimismus, ale spíš životní sen...?

O meteorologii sním už dlouho, změny počasí, přechod studených i teplých front, srážky, mraky, globální oteplování, živelné katasrofy... to všechno mě neuvěřitelně moc zajímá... A musím říct, že v budoucnu by mě to strašně moc bavilo... :)

A o tom, že mě meteorologie zajímá, vím už dlouho :) Před rokem se ale objevilo jedno velké ALE. Jeden kamarád mi o výšce zaměřené na meteorologii povídal, a tak trochu mě shodil z mého snového obláčku. Přesněji řečeno - řekl mi, že k tomu potřebuju FYZIKU. Hodně moc fyziky. A tak jsem se od všeho okolo meteorologie snažila distancovat, vzdala jsem se bez boje.

A teď? Zjistila jsem, že ta fyzika možná nebude až tak strašná, protože všecko souvisí se vším, a biologie i chemie mi jdou... A co z toho vyplývá? Nechci se vzdát. Chci to alespoň zkusit.
Je to jedno z mých vysněných povolání, a ikdyž je každé z nich úplně rozdílné (žurnalistika, cestovní ruch a jazyky, meteorologie), pokusím se pro všechna udělat maximum. A uvidím, které z nich bude za dva roky stát na prvním místě mého žebříčku.
Najde se ještě nějaký blázen, kterého jako mě každý den hypnotizuje klimatický radar a který odpočítává, za jak dlouho bude pršet...? :) A pokud jste ho ještě neobjevili, tak je TADY :)

Klimatologie a meteorologie je prostě neuvěřitelně zajímavá. A ať už to dopadne jakkoli, mě bavit nepřestane. A ještě byste měli vědět, že nejlepší předpověď počasí je na čété jedničce :)

Slunce v duši!

Pamatujete si toho chlapíka, který tohle vždycky říkal na konci počasí na ČT 1? Tak přesně toho jsem viděla před pár lety osobně a povídala jsem si s ním o meteorologii. To byl jeden z prvních okamžiků, kdy mě tohle chytlo :)

Každopádně - spíš nepočítám s tím, že bych se meteorologii v budoucnu někdy věnovala profesně - ale i tak pro mě zůstane obrovským koníčkem!! :)

Skaut

12. dubna 2008 v 10:41 | Bylinka :)
Napadlo napsat něco víc o skautu, abych nějak tak odsunula předsudky vůči téhle aktivitě, a taky proto, že to byla mnoho let součást mojeho života :)

"Skautovat" jsem začala asi ve druhé třídě, tenkrát mě tam dotáhla kamarádka, aniž bych věděla, o co jde, ale sama týden nato skončila. Mně se tam ale zalíbilo a zůstala jsem. Víte jak dlouho? 7 let! :)

Když jsem kdekoli řekla, že chodím do skautu, dívali se na mě jako na malého debílka, a sami vůbec nevěděli, o co jde. Jen to, že nosíme skautské košile a víc nic. Dobře jim tak!

Tenkrát v našem dívčím oddíle fungovaly asi tři šestky (družinky) rozdělené podle věku, kterýma jsem postupně během těch 7mi let proplula... :) Každá malá světluška (tak se říká malým holkám) dostala knížečku, kde byly popsány jednotlivé body toho, co by měla zvládnout na to, aby mohla postoupit dál v cestě stát se skautkou. Učili jsme se poznávat stromy, rostliny, živočichy, vázat uzly, zdravovědu, šifry, morseovku, a strašně moc her... Zní to teď asi strašně, když to takhle píšu, ale všecky to bavilo a nikdo v tom neviděl nic podobného s učením ve škole.

Jednou ročně se konala velká skautská soutěž, na kterou se všechny okresní oddíly připravovaly dlouho dopředu. Šlo o závod, který se konal většinou někde v lese, trval několik hodin, a jednotlivá družstva musela pomocí mapy a buzoly hledat cestu, kam dál, najít všechna stanoviště s úkoly... My jsme byli vždycky úspěšní, dívčí i chlapecký oddíl se vždycky umístily v první trojce :)

A vyvrcholením všeho byl samozřejmě tábor. Vaření na ohni, koupání v řece, hry... Nic lepšího jsem tenkrát nezažila, byla to skvělá léta :)

A řeknu Vám, tohle je úplně stručný výpis toho, co bych Vám chtěla říct, bylo toho totiž mnohem a mnohem víc, skaut mě toho strašně moc naučil a dal :) Takovou tu souhru s přírodou a jiný pohled na svět... On se tenhle svět strašně těžce popisuje tomu, kdo do něj nikdy nenahlédl...
Nikdy nezapomenu...
... na skautský slib, kterého jsem se dočkala po pěti letech chození do skautu na jednom táboře. Probíhá to tak, že se vedoucí domluví, kdo si ho zaslouží, a pak ho jednou vzbudí uprostřed noci, dovedou ke slibovému ohni v naprosté tichosti... Potom složí slib, vedoucí mu vymění žlutý šátek za hnědý, připíchnou na kroj odznak... Po tom mém slibu jsme si všichni posedali kolem ohně a povídali si až do svítání... krásný zážitek, na celý život. A uhlíky ze slibového ohně mám doma schované ještě teď, to je taková tradice... :)

O to víc mě mrzí fakt, že jsem pár měsíců po tomhle všem skončila... :( Nebyl čas, ale hlavně... skaut začal trochu upadat. Normálně totiž od patnácti let skauti vedou družinky malých světlušek a vlčat, ale tenkrát bylo málo nováčků a hodně stejně starých skautů... Proto ten můj elán nějak vymizel. Ale stýkám se s nimi dál, nikdy na ně nezapomenu. A nikdy neříkám nikdy, třeba se někdy vrátím :) A pro Vás všechny - nikdy není pozdě začít chodit do skautu, vždycky Vás tam uvítají s otevřenou náručí :) Zapomeňte na předsudky, skauti jsou normální lidé se skvělými zájmy. Né nějací naškrobení šprti v košilkách a s šátkem kolem krku..

Skaut mi dal kromě zkušeností do života taky spoustu přátel. I ty, které řadím mezi nejlepší. A nic na tom nemění ten fakt, že nás dělí stovky kilometrů. Ivet, Lea a Káťa z dalekých Boskovic, Vojta z Pardubic, Terča z Olomúca, dva Kubové z Čech... :)

Dopis pro Vás :)

10. dubna 2008 v 14:17 | Bylinka :)
Jen tak mě něco napadlo...
Dopisy jsou mnohem osobnější než smsky a emaily :) já patřím k těm, kteří je stále ještě posílají... mám desítky přátel po celé republice, tak jim semtam napíšu a je to pak fajné, když odepíšou normální poštou... má to svoje kouzlo :)

Kterak mě pojmenovali :)

2. dubna 2008 v 17:35 | Bylinka :)
Máte nějaký zajímavý příběh o tom, jak vzniklo Vaše jméno? U nás to bylo trošku složitější... :)
O rok starší sestra dostala jméno po jedné z babiček, Veronika. U mě se tak trošku předpokládalo, že budu kluk, takže první návrhy byly Vašek nebo Vojta. Jenže když se jim pak narodila druhá holčička, museli vybrat jiné jméno ;)

Prvním návrhem bylo jméno druhé z babiček, tedy Alžběta. Už bylo téměř odsouhlaseno, ale babička je přemluvila, ať mi takové prý "ošklivé" jméno nedávají.
Dalším kandidátem bylo zvoleno jméno prababičky, která měla mimochodem moc pěkné jméno, Emma ;) Ale na tu dobu bylo docela neobvyklé, a nesedělo jim k příjmení, protože bych byla Ema Má...., a dvakrát za sebou "ma" jim přišlo asi podivné... A tak ho malinko změnili a konečným vítězným jménem bylo jméno, které už sedmnáct a půl roku nosím - Eva ;)
Moc se mi nelíbí, když mi někdo říká přímo "Evo", ale tak mi říká málokdo. Spíš jsem oslovována "Evko", "Evi", "Evu", "Evči", "Ev"... :)
I když bych byla radši za Emu (nic společného s EMO!), protože není až tak běžné, ale přitom moc pěkné. Tož Eva mi též vyhovuje, bo je fajně krátké...

Ještě by se hodilo dodat, že pokaždé, když se na tuhle otázku rodičů zeptám, odpoví mi jinak. Tak kdo ví, jak tomu doopravdy bylo:)

A otázka nakonec: protože od mála z Vás znám křestní jména, tak se můžete pochlubit a třeba aj dodat, jak jste s ním spokojení...? :)

Jak vidím samu sebe

20. března 2008 v 14:07 | Bylinka :)
 Je mi sedmnáct a půl a pět dní (:-D), takže toho mám už dost za sebou, ale mnohem víc před sebou a snad dokážu objektivně posoudit sama sebe.

Jsem spíš introvert, ale to taky záleží na situaci a na lidech, se kterýma v danou chvíli jsem. V přítomnosti těch mých nej nej nej přátel jsem extrovert bez hranic :-D

Jsem kamarádská, ráda navazuju nové kontakty. Ale často se v přítomnosti cizích lidí nebo lidí, které až tak dobře neznám necítím moc svá, takže opravdu mě poznáte až po delší době, kdy k Vám získám jakousi důvěru ;)

Neoplývám vysokým sebevědomím, což by mělo být asi mínus, ale já to vnímám spíš jako velké plus. Lidé s vysokým seběvědomím se přece jen dívají na svět jinak, mnohdy opovržlivě, a taková bych být rozhodně nechtěla. Takže díky za nedostatky a komplexy, které dokážou člověka držet při zemi :) Dejme tomu, že se pohybuju ve střední míře sebevědomí, takže zdravá hodnota, ne? :-)

Proč zrovna Bylinka...? :)

27. února 2008 v 20:59 | Bylinka :)
aneb jak vznikla moje přezdívka a blog... :)
Tak ještě jednou, pro pořádek - ikdyž už jsem něco podobného kdysi dávno psala, spousta z Vás se mě ptá - proč zrovna Bylinka? A co to znamená "Hierbezuela"? A to se Vám budu snažit během pár dalších chvil vysvětlit :)

Bylinčin blog vznikl na konci června 2007, v krásném období, kdy sluníčko svítilo o sto šest a kdy byly známky ve škole dávno uzavřené... :) No prostě energie na rozdávání, veselá nálada. Rozhodla jsem se založit si veselý blog plný veselých zážitků, které bych si chtěla co nejdéle pamatovat, nejlíp navždy :)

Proč Bylinka?
Bylo nebylo... :) Dlouho jsem přemýšlela nad názvem blogu. Není to jen tak, že :) Ale tohle dilema se nakonec vyřešilo úplně samo beze mě :) Dvě spolužačky v té době vymýšlely indiánská jména každému, kdo o to stál :) Tak jsem to zkusila taky. Vypadalo to asi tak, že si před Vás sedly, hluboce se na vás zadívaly, a pak z úst první z nich vzešlo podstatné a z úst druhé přídavné jméno. No a když se to dalo dohromady, bylo to prostě indiánské jméno :) Tak tedy Bylinka. Přídavné jméno není až tak podstatné, ale bylo to něco jako "Neomylná" nebo "neobmylná"? Už ani nevím.

A dál?
Tahle přezdívka se mi zalíbila. Asi proto, že je to české srozumitelné slovo pro všechny, a možná taky proto, že mám dojem, že perfektně vystihuje můj svět - ekologie, příroda, harmonie, sympatie k hippies... :) To byla trefa, a konečně ten správný název!

A co je teda Hierbezuela?
Bylinka. Akorát v překladu do španělštiny, mého oblíbeného jazyka, protože doména bylinka.blog.cz nebyla tenkrát k dispozici :) To slůvko zní ve španělštině úplně kouzelně... pro neznalé, čte se to bez H, takže "ierbezuela"...

Tak jen doufám, že si  tady budu bylinkovat ještě dlouho... :-)

Kytara ♥

27. ledna 2008 v 15:30 | Bylinka :)
Brnkání na kytaru? :)

Je to takový můj lék na jakoukoli náladu. Ten pocit, když zasednete za hudební nástroj a na chvíli se odpoutáte od hektického světa... Je to fajn, když si můžete sami zabrnkat písničky, které se vám líbí, aniž by to někoho pobuřovalo :-)

A nejlíp, když si při hraní můžete ještě pobrukovat, takže další plus pro kytaru! :) V těchto dnech jsem si uvědomila, jak moc bych chtěla umět dobře na kytaru hrát, zahrát cokoli a ne se jen omezovat na to, co zvládnu a co ne... Hraju teprve třetím rokem, takže se mám stále v čem zlepšovat... :) Zrovna včera se mi podařilo jakžtakž zahrát začátek jedné z mých nejoblíbenějších písniček a už se těším, až se vrhnu na zbytek.

Když chcete někam zapečetit svoje emoce a zážitky, tak proč ne třeba do hudby? :) Mně těch pár mých vlastních jednoduchých nápěvů za doprovodného brnkání neuvěřitelně pomáhá nabrat zpátky optimismus... :)

I ♥ volleyball :)

2. listopadu 2007 v 21:55 | Bylinka :)
Tak jsem se před pár okamžiky vrátila z pravidelného pátečního volejbalu... a napadlo mě napsat tenhle článek... Třeba Vám někomu bude blízký... :) Odkud začít? Ano, od začátku... Vše se zrodilo tím, že jsem se hodně kamarádila v páté třídě s jednou spolužačkou, která měla velké volejbalové ambice...

Povodně a následná "Dešťová úchylka" :-D

12. srpna 2007 v 12:59 | Bylinka

Tak jsem se odhodlala přiblížit Vám trochu svoji "úchylku". :)

Jak to začalo? Byla jsem malá, zažila jsem povodeň. Tehdy mi bylo 6 let a 3 dny v kuse pršelo. Řeka začala stoupat strašně rychle nahoru, v rádiu nic nehlásili, nevarovali nás, takže jsme na nic nebyli připraveni...

Všude okolo řeky hlídali hasiči a policajti a uklidňovali nás "Nebojte se, to se nevylije!" Toho dopoledne šla mamka k doktorovi. Došla k mostu, kde jí řekli, že ji pustí tam, ale že není jisté, jestli i zpátky. Tak se raději vrátila domů.

Já jsem byla takový malý uzlíček nervů, takže jsem furt odbíhala k oknu. Ostatní měli sice strach, ale nějak víc ho nedávali najevo. Pak jsem se po chvíli podívala zas z okna a... na ulici tekly dva malé zakalené potůčky, každý z jedné strany a podél chodníků. Chvíli jsem jen ohromeně zírala ven, ale pak jsem začala řvát, co se děje...

Ostatní zrovna obědvali. Začali jsme rychle nosit věci ze sklepa nahoru... byla to fuška, taťka byl ještě v práci... Vrátil se na poslední chvíli, když už jsme měli plný sklep (3 metry!) vody. A vrhl se na zachraňování auta a slepic, které jsme ještě tehdy měli :-) Vystěhovali jsme i babičku, která bydlí v 1. patře, tam se ale voda nakonec tak tak nedostala:)

Byly to strašné 3 dny. Kreslily jsme se ségrou sluníčka a dávaly je za okno, abychom ho přivolaly. Od té doby jsem se začala strašně bát vody, řeky... Kdykoli se trošku zvedla, osypalo se mi celé tělo nějakým ekzémem z nervů, hlavně teda nohy a vůbec jsem nemohla chodit. A to stačilo i jen to, když byly povodně v Praze a já jsem to všecko viděla v televizi. Byla jsem s tím i u jedné "léčitelky", která se snažila odstranit můj "psychický blok z povodní", nebo jak to nazvala.


Už je to 10 let a všechno se změnilo. Voda se od té doby ani jednou nevylila a myslím, že ta léčitelka mi asi fakticky pomohla. Můj strach z deště se změnil a paradoxně zrovna na lásku k dešti! Kdykoli začne dnes pršet, jdu se ven projít a pokud už jsem venku, zdržuju příchod domů. A když prší víc, fascinovaně koukám z okna, pozoruju blesky.

Zrovna nedávno, když byla v noci obrovská bouřka, jsem byla zrovna u babičky a celou noc jsem měla otevřené okno. Když mě ty hromové rány vzbudily, hodinu jsem seděla na posteli a čučela z okna, né že bych se schovávala pod peřinkou, to ani náhodou! :)

Naučila jsem se prostě mít déšť ráda! Ale z bouřek mám stále trochu respekt, to jo:) 
 
 

Reklama