Říjen 2010

Zlatá léta vysokoškolská:)

17. října 2010 v 1:08 | Bylinka |  ● Střípky každodenních nevšedností

Miluju vysokoškolský život! Nemůžu se ho nabažit!!

Ano, právě tohohle jsem se tak dlouho nemohla dočkat a plná očekávání jsem se před necelým měsícem vrhla do pro mě zcela nového života. A naplnil má očekávání, ba co víc - několikanásobně je předčil!

Nemůžu si stěžovat na nudu na kolejích. Jak taky, když mám tolik aktivit, že se tam sotva ukážu! Ano, tohle jsem si vždycky přála - obrovský zájem přátel, každý večer jiná akce a k tomu škola, která mě baví! A že mi trvalo, než jsem si to uvědomila! První tři týdny jsem o sobě coby o vysokoškolačce a budoucí paní učitelce dosti pochybovala, ale právě tento týden mě usvědčil v tom, že to je doopravdy to, co chci a za čím se budu hnát!

Mám za sebou první písemku, kterou provázel nehorázný stres. Jednak proto, že učiva bylo neskutečně moc a jednak proto, že jsem kvůli svým zájmům a naplánovaným akcím neměla pořádně čas se přes den učit... A třetím stresátorem bylo vědomí, že tady se se mnou nikdo nebude mazlit jako na střední a že jeden pokažený test dokáže pořádně zkomplikovat budoucí studium, ne-li zadělat na vyhazov... A vše se nakonec vyřešilo tím, že jsem se učila v noci a taky jsme si s kamarádkou koupily litr vína a společně nám šlo učení hned líp, doporučuju:-) Dokážete si představit moji radost, když jsem včera našla na třídním mailu výsledky testu a moje jméno s 91 procenty, přičemž na splnění limitu stačilo 70%? Neskutečná radost a úleva!! A taky nakopnutí k dalším podobným výkonům! A to ani nemluvím o těch nervech, kdy už jsem měla onen mail skoro otevřený a na deset minut mi spadl na kolejích net!! Jen škoda, že spoustě spolužáků to takhle hezky nevyšlo:(

Baví mě plnit spoustu zadaných úkolů, vyhledávat informace - i když mi nezbývá než přiznat, že si musím nakrádat čas i tam, kde to dělám opravdu nerada. Nebo se třeba taky cítím nesmírně důležitě, když na přednáškách datluju slůvko od slova do notebooku - nějaké sešity jsou totiž pro vysokoškoláky šíleně nepraktické a nedostačující - cítím se tak soběstačná, vyrovnaná, uspořádaná a... než plácat další podobné kraviny, radši ukončím svůj písmenkový monolog a vy určitě uvítáte nějakou tu vychloubačskou fotodokumentaci, viďte?:)

Ještěže se najdou takoví, kteří mají po ruce foťák či mobilátor, aby zdokumentovali ty hezké chvíle!!:) ↓

VYSOKOŠKOLAČKA

1. října 2010 v 0:16 | Bylinka |  ● Střípky každodenních nevšedností
Obrovský skok do neznáma, tak bych snad nejlíp vystihla události posledních dvou hektických týdnů, kdy už si oficiálně můžu říkat SLEČNA VYSOKOŠKOLAČKA. Moje vysněná Olomouc je od poloviny září mým druhým domovem:-)

Sama nevím, co přesně jsem od vysoké školy očekávala. Myslím, že u mě převládalo spíš těšení se než uvažování nad tím, na co se to mám vlastně těšit. Viděla jsem před sebou krásné město plné milovaných přátel, osamostatnění se, větší volnost nebo snad taky jakési tajemné neznámo, nové tváře...

Zjištění, že na vysoké se s vámi už nikdo z vyučujících nemazlí, mi sice poposunulo růžové brýle z nosu, ale zároveň mě také nakoplo ke větší snaze něco dělat. Na střední jsem upřímně učení moc nedala, i přesto jsem však vždycky měla nádherné známky. Ale za jakou cenu - mou doménou bylo dělat vše na poslední možnou chvíli a ruku v ruce s tím jdoucí stresování se. A teď jsem si dala předsevzetí, že tohleto na sobě změním. A opravdu, baví mě to neustálé lítání po knihovnách, shánění informací, plnění úkolů... Cítím se tak důležitě!! :o) No dobrá, po tak krátké chvíli jsou taková tvrzení předčasná, řekneme si později:)

Bála jsem se, že budu vysedávat na kolejích a buď se nudit, nebo učit se učit se učit se. Místo toho se o mně zatím přetahují olomoučtí kamarádi a ani jediný den jsem nestrávila bez přítomnosti některého z nich:) Ale to jen než se naplno rozjede výuka:) A volejbalu tady mám taky více než dost tuhle se mě paní nová trenérka ptala, za jaký tým jsem hrála závodně - tak jsem jí rádoby skromně odpověděla, že nikdy za nic! Polechtala moje volejbalové ego, to si pište!:), vzali mě do sboru, zapsala jsem se na italštinu,... co víc si do začátku přát?

Jasněže jsem vystresovaná ze všech těch docentů, doktorů, profesorů a kandidátů věd, kteří si tolik potrpí na oslovování správnými tituly a kteří tak rádi dělají bububu na nebohé čerstvě vylíhnuté prváky. První zkouškové období je mou noční můrou, ale na druhou stranu - zvládli to jiní, proč ne já? Udělám pro to co nejvíc:)

Jsem tady šťastná, vážně. A miluju ten pocit těšení se domů, kam se vracím každý víkend:)
:)