na Blog.cz

... a její famózní vystoupení na Colours of Ostrava 2010:)

Od návratu z festivalu si nepouštím nikoho jiného, a to je nutno zmínit, že skvělými interprety se letošní ročník Colours jen hemžil! Koncert Reginy ve mně zanechal snad největší stopu, a proto se o ní zmiňuju o jako prvním, ač zdaleka ne posledním hudebním střípku, který ve mě zůstal z uplynulého hudebního prodlouženého víkendu:)

Už její samotný příchod na jeviště, tolik odlišný od ostatích interpretů - bez zbytečného představování a skandování, byl tak vyjímečný! Skromně usedla za klavír a bez jediného slůvka se jí roztančily prsty po klapkách a sametovým hlasem trylkovala mně velmi dobře známé melodie:) Po každé písničce jen tiše do mikrofonu pípla "Děkuji" s roztomilým nečeským přízvukem.

Jí vyhrazená hodinka uběhla neskutečně rychle a mnozí jsme se po doznění Fidelity dožadovali přídavku, leč - nedočkali jsme se. Na pódium vlítli zvukaři, aby připravili aparaturu dalšímu vystupujícímu a ani naše nesouhlasné bzučení nepomohlo, jaká škoda!

Každopádně - vystoupení půvabné Reginy s prstýnkami ve vlasech ve mně zanechalo jakousi pohodu, uvolnění a uklidnění, které přetrvává i čtyři dny po samotném koncertu:) A jedno vím jistě - jestli budu mít ještě někdy možnost ji slyšet zpívat naživo, neváhám!:)

A nakonec moje nejoblíbenější:) ↑ Nemůžu se na to video vynadívat:-)

Tak už snad tradičně špetka provokace namísto pozdravu. Odkudpak vám asi datluju v takovém překrásném počasí? Byl by hřích vysedávat doma, a tak mi společnost dělá vyhřáté lehátko na terase mezi stovkami květů, sluneční paprsky...

Slyšeli jste už o té nejšťastnější holce na světě? Že ne? Já jsem se zapomněla zmínit? :) Snad nepuknete závistí, to bych nerada. On je můj blog vlastně jedno velké chlubidlo, jak krásně se mám:)

Pohodička, teplý podvečer, vysedávám na vyhřátých schodech naší terasy, notebook na klíně, pouštím si písničky Reginy Spektor a datluju:) Jsem příjemně unavená po náročném včerejšku, kdy jsem měla tu čest účastnit se volejbalového turnaje. Na tuhle akci jsem se těšila už dlouho dopředu, možná proto, že jsme měli sestavený hodně šikovný tým a měli jsme šanci zazářit.

Jenže ne vždycky je štěstí nakloněno, a tak jsme o jeden jediný bod zůstali za branami semifinále a skončili jsme na pátém místě z deseti zúčastněných týmů. Hráli jsme dobře, ale k postupu mezi čtyři nejlepší a následnému boji o finále nám chyběl právě jeden jediný míč... co se dá dělat, taková je hra:) Ale slova jednoho z rozhodčích, že o naší účasti mezi nejlepší čtveřicí nepochyboval a že jsme byli dobří, aspoň malinko zmírnila naše zklamání. Nu co, zkusíme to zase příští rok:-) Zahráli jsme si ale skvěle!

I tak jsme krásně zakončili volejbalové odpoledne. Utábořili jsme se v parku uprostřed města na trávě, otevřeli si víno, objednali pizzu a ve čtyřech jsme poléhavali pod tmavnoucím nebem a povídali si, neúspěšně jsme hledali v trávě ztracenou dvacetikorunu, dvakrát jsme vypravili posly pro další lahvinku a bylo moc dobře:-)

Hezky jsme s klukama zalitovali toho, že jsme se neznali dřív, když ještě chodili o dva ročníky výš k nám na gympl. A taky mi nasadili obrovského brouka do hlavy. Nebyli totiž první, kteří mi v poslední době mezi řečí sdělili, že jsem šílený extrovert a extrémně přátelský člověk. To by samo o sobě neznamenalo nic zlého, ale já si pod slovem extrovert vždycky představím rozežraného člověka, který musí být za každou cenu středem pozornosti, tak mě to označení malinko škádlí a bráním se mu:) Ale myslím si, že takhle je tomu mnohem líp, než tomu bylo dříve v dobách, kdy jsem byla zakřiknutý a nesebevědomý introvert. Ale, všechno má své meze a já slibuju, že ze své otevřenosti a upovídanosti malinko polevím, rozhodně to nebude na škodu:)