Srpen 2008

Bráška má první narozeniny :)

27. srpna 2008 v 9:46 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
Dneska je jeho velký den, ikdyž si to asi ani neuvědomuje :) Mohl by to poznat jen podle neobvykle velkého přísunu dobrot. Náš plyšový miláček dneska slaví své první narozeniny. A pořád vypadá tak krásně roztomile jako tehdy v říjnu, kdy jsme si ho vzali pod svoji ochranu. Při našich procházkách se ale stejně stále kolemjdoucí rozplývají nad tím, jaké je to "uoztomiuoucté kuásnoucté stenátto" :D

Můj ráj

24. srpna 2008 v 21:02 | Bylinka :) |  ● Bylinčin svět
Dneska odpoledne jsem se po necelém týdnu vrátila od babičky a dědy. Jsem zpátky v realitě. Měla jsem se ale nádherně, a to mi už nikdo nevezme. Nejkrásnější týden celých prázdnin! Uvědomila jsem si opět spoustu věcí týkajících se lidských hodnot a lidskosti samotné. Zjistila jsem, že ač celých osmnáct let žiju ve městě, srdce mě táhne více na vesnici. Téměř bez civilizace, bez počítače, odříznutá od přátel.. ale hlavně - na místě, kde je lidskost na prvním místě. Kde si člověk sáhne fyzicky na dno, ale psychicky se vznáší v oblacích..
Tenhle článek je tak trochu egoisticky věnován mně samotné. Je plný fotek mých srdečních míst, kde je mi nejkrásněji na celém světě. Není pro oko kdekoho, ale především pro to mé, které při prohlížení nezůstane nikdy suché, a pak taky pro ty, kteří chtějí trochu více nahlédnout do mého světa. Kdo chce nakouknout skrz fotoaparát do těchto tajných koutů, ať jen ráčí vstoupit do Celého článku :)

Chtěla bych darovat krev.

13. srpna 2008 v 21:08 | Bylinka :) |  ● Bylinčin svět
V hlavě se mi usadilo jedno velké přání - tedy hlavně poslání, na jehož splnění čekám už více, než rok. Právě někdy před rokem jsem si přečetla výzvu v novinách, že místní nemocnice má nedostatek krve mé krevní skupiny.. Kdyby to bylo možné, už tehdy bych se dostavila do nemocnice. Problémem byl jen můj věk.

Před pár dny jsem zaslechla znovu onu výzvu, tentokrát ale v rádiu. Jediné, co se změnilo na mém odhodlání, je můj věk. Už za měsíc oslavím osmnáctiny, a tudíž odbourám bariéru věku pro to, abych se mohla dárkyní krve stát.

Možná si někteří říkáte - co mě k tomuhle všemu vlastně vede? V podvědomí mám hlas, který mi prostě říká - "Jsem naprosto zdravá. Mám krevní skupinu, jejíž zásoby v nemocnici jsou havarijně nízké. Můžu takhle zachránit nejeden lidský život. Třeba to může pomoct i někomu z mé nejbližší rodiny, přátel. A i kdyby to měl být někdo cizí, neznámý, koho nikdy nepoznám, už ten pocit, že tímhle můžu vlastně bez námahy zachránit cenný lidský život, za to mi to stojí!"

Když jsem se o tomhle všem zmínila před mamkou, nebyla z toho kupodivu dvakrát nadšená. Prý se může stát cokoli, a nedávno někde zaslechla, že i při tak naoko velmi zabezpečené situaci jako při dárcovství krve se několik dárců nedopatřením nakazilo virem HIV. Ani tahle zpráva ale moje odhodlání nijak nenabourala. Jasně, že mám trochu strach, ale ten pocit užitečnosti jiným vyhrává. Tak nějak cítím, že mým posláním je pomáhat lidem. I takhle nepatrným činem, jako dát jednou za čas krev. Miluju ty chvíle, kdy moji duši naplňuje pocit, že jsem vykonala něco prospěšného. Pokud mi to nic neznemožní, na konci září se do nemocnice doopravdy dostavím.

Miluju lidský úsměv a štěstí druhých. A zase naopak mě neuvěřitelně mrzí každé neštěstí, které se stane někomu okolo. Nikdy nevíte, kdy se může někomu něco stát.. A je toho čím dál více, taková neštěstí se stávají i lidem, které mám svým způsobem ráda a záleží mi na nich.
Když se usmívám já, proč by se nemohli usmívat i jiní?
máte s tímhle nějaké vlastní zkušenosti..?

Topím se v optimismu :)

7. srpna 2008 v 22:16 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale najednou jsou na mě všichni milí, jako bych byla z medu :)
Vážně. Na brigádě se cítím jako porcelánová panenka, kterou chodí všichni kontrolovat, aby se jí nic nestalo. Tak rychle se všechno změnilo!! Dneska si se mnou v tom největším ranním shonu přišla šéfová na více než půlhodinku při práci popovídat. Smály jsme se, naprosto uvolněně si sdělovaly vlastní historky, přitom obsluhovaly masožroutské zákazníky.. A pak přišla s tím, že pro mě má překvapení, dáreček. Zůstala jsem na ni zírat jako puk, a pak donesla všemožné reklamní dárkové předměty, které hromadí od dodavatelů.. Nakonec mi pobalila do milionů tašek jakousi limitovanou edici skleniček Coca Coly, tácky a podobně.. :) Hodit se to může vždycky!
Všemi prodavačkami jsem byla vychválena málem do nebe, a šéfová mě dokonce poprosila, jestli bych nemohla semtam zaskočit pomoct i přes školní rok o víkendech, kdyby jim některá z prodavaček odpadla, nebo onemocněla. Samozřejmě, že jsem souhlasila!! Nějaká ta korunka se vždycky hodí, ne? :)
Všichni zákazníci se na mě dneska jen smáli - možná to bylo taky tím, že i já jsem jaksi zářila štěstím a skvělou náladou.. s některými z nich jsem si i mezi krájením salámů a sýrů hezky popovídala.. :) Ranní směna, na kterou jsem byla "povýšena", je mnohem lepší, než ta odpolední. Sice více lidí, více práce a ohánění se, ale zato těch 6 hodin rychleji uběhne a celé dlouhé odpoledne mám ve vlastní režii! Jen to vstávání - třeba dneska jsem zaspala. Vstávala jsem o půl šesté, na brigádě jsem se měla hlásit o tři čtvrtě. Na kole to mám deset minut do kopce. Světe, div se, stihla jsem to na minutu!;)
A přesně za týden mi brigáda končí a začínají prázdniny, není to krása? Hned v sobotu odjedu s našima na místo, které mám spjato s dětstvím, do Luhačovic. Neuvěřitelně moc se tam těším! Mám tam kousek své dětské duše, vždyť jsem tam strávila celé tři měsíce svého života! A už jen fotky známých míst na internetu mě dojaly..
A pak? Pár dní v domečku na vesnici u babči a dědy - na nejkrásnějším místě na světě..
Poslední týden mě čekají sborové zkoušky, a pak už frrrr do Ameriky! A od tohohle všeho už mě dělí jen týden, JEDEN TÝDEN! A bude nejspíš - jak je vidno - příjemně probrigádničený, zůstane-li vše ve starých kolejích!