Červenec 2008

Jsem řezník-vegetarián se sebevražednými sklony :P

31. července 2008 v 21:54 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
To všecko jsem. Do posledního písmenka.
Pochopil někdo hned z nadpisu, že bude řeč zas a opět především o mém brigádničení za masožroutským pultíkem?

Tímhle vás chci navnadit na druhou polovinu článku. Pokud vás zajímá příběh Čachtické paní 21. století, která se topí ve vlastní krvi, čtěte dále :)
Abych řekla pravdu, můj život a denní řád je nyní velmi stereotypní. Ale přesto barvitý. Hlavně červený.
Takže hezky od začátku. Ráno vstanu po půlhodinovém otravování a oblizování našeho psího miláčka Brumlíka. Chytrý pejsek. Moc rychle si navykl tomu, že s ním chodím každé ráno hned po probuzení běhat. A nic mu nezabraňuje v tom, aby mě tímto způsobem nedočkavě nezačal popohnávat z postele. Vy byste měli to srdce zkazit mu tu radost, když na vás smutně kouká a natočí hlavičku na stranu? Tuším, že ví, jak je neodolatelný, mrška jeden. Zavařila jsem si to teda pořádně. Už kvůli němu se každé ráno vážně přinutím a jdu si zaběhnout kolečko kolem řeky. Ale nevím proč si tenhle můj chlupatý skoro bratříček taky zamiloval při tomhle ranním probouzení svalů a celého těla slalom mezi mýma běžícíma nohama... Musí na nás být opravdu pohled k popukání! :)

Chce to jen ÚSMĚV!

29. července 2008 v 14:14 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
Při mém rentgenování starších fotek v notebooku jsem narazila na dvě, které mi vykouzlily úsměv na tváři, a proto je sem dávám. Fotili je nejspíš naši na jednom cyklovýletě.
Tenhle článek beze slov nese jediné poslání - úsměv :) Takže - zakoukejte se, přečtěte si pár řádků a - úsměv!
Splněno? :)

Bathory

23. července 2008 v 20:55 | Bylinka :)
V neděli jsme se celá rodinka vypravili do ostravského CineStaru, abychom shlédli kritiky buď do nebes opěvovaný, nebo naopak zatracovaný nejdražší český film všech dob, ba dokonce nejdražší filmový projekt celé střední Evropy, Bathory.
Málem jsme ale ani nesehnali lístky, tak bylo narváno! A to jsme si je dva dny předem rezervovali přes internet. Volných bylo už jen pár posledních míst v předních řadách. A to byl tenhle víkend už druhým, kdy se tento film film dostal do kin. Už minulý víkend lámal rekordy v návštěvnosti. Dovolte, abych se podělila o své postřehy a dojmy.
Určitě všichni znáte starou legendu o Čachtické paní, Erzsébet (Alžbětě) Bathory, o její nesnesitelné krutosti a neutichající touze po zachování svého mládí koupáním se v krvi spanilých panen.
Pokud budete ve filmu hledat právě tuhle legendu sepsanou do knižní podoby Jožem Nižnanským, budete překvapeni. Knize se film totiž ani v nejmenším nepřibližuje a nepodobá. Slovenský režisér Juraj Jakubisko se ve filmu na tuto ženu, jež je uvedena v Guinessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob, dívá z druhé stránky. Co když vražedkyní nebyla a byla pouze nevinnou obětí? Co když ji takto nařkli lidé, kteří jí záviděli její obrovské jmění?
Film působí na první dojem hodně velkolepě. Kdyby se na plátně nemihlo pár známých českých herců, vůbec byste neřekli, že nejde o americký historický velkofilm vysokých nákladů. A kdo že se ve filmu vlastně mihnul?

Utápím se ve vlastní hlouposti :)

10. července 2008 v 14:01 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
Dobře mi tak.
Tenhle článek nenese žádné větší poslání, než si postěžovat na to, že jsem pro jednou neuposlechla dobrých rad svých rodičů. Ony se někdy vážně hodí :)
Představte si to. Skoro každý den se jedu projet na kolečkových bruslích, pokaždé si vezmu chrániče. Sice ne na všechny části těla, ale vždycky ty na zápěstí! Ale dneska jsem si je zrovna nevzala. Nevím proč, ne úmyslně, prostě jsem tuhle nezbytnou nutnost projednou zapomněla doma.
Celou hodinku ježdění se mi nic nestalo. Ani tehdy, když jsem projížděla rušnou křižovatkou, dokonce ani při mém kroužení po bruslařské stezce v parku. Po vypršení tohohle časového limitu jsem se usadila v parku do trávy pod strom a začetla se do jedné krásné knížky. Po půlhodině jsem to zabalila a rozhodla se jet zpátky domů.
Ale ejhle. Zapomněla jsem, že mám na sobě brusle. Jak jsem se rychle vyšvihla nahoru, podjely mi brusle, a já jsem se ocitla znovu na zemi. Ale pode mnou zůstala chudák levá ruka, která jediná zareagovala na balanc a snažila se situaci zachránit. Samozřejmě bez chráničů na zápěstí. Bolelo to teda pořádně!
Tak jsem dojela v křeči domů. Ale tam nenastalo žádné sebelitování, naopak. Našim jsem o tom samozřejmě říct nemohla, protože bych se jistojistě dočkala odpovědi typu
"My jsme ti to říkali, kdyby sis vzala chrániče..." :P

Tak se tvářím jakože nic, ikdyž to pekelně bolí... Ale není to naštěstí asi nic jiného, než pouhopouhá naraženina. Ta prý bolí mnohem víc, než zlomenina. Těžko soudit, já jsem nikdy nic zlomeného neměla, ale bolí to teda pořádně ;)

Tož se poučte z mé hlouposti a noste chrániče. Dneska si je už i já určitě vezmu!! :)

Výročí povodní

7. července 2008 v 21:29 | Bylinka :) |  ● Bylinčin svět
Dnes je to přesně 11 let ode dne, kdy jsme se ocitli pod vodou.
Tohle je pohled na sled událostí z onoho dne očima šestiletého dítěte, které si vše dodnes živě pamatuje.
vzadu u těch stromů teče řeka.. a poslední zatáčka doprava míří k našemu domku

Na americké ambasádě

2. července 2008 v 19:02 | Bylinka :) |  ● Za neznámými krásami
Ikdyž už oficiálně začaly prázdniny, my jsme se ještě se sborem vydali hned ze začátku do Prahy na americkou ambasádu, abychom si vyřídili víza do Ameriky. Pokud vás zajímá tahle spletitá a komplikovaná akce, můžete číst dál :) třeba se vám to bude někdy v budoucnu hodit :)

To byste nevěřili, kolik je s tím vyřizování! Nejdříve jsme si museli na internetu vyplnit žádost o vízum - dlouhý dotazník, celý v angličtině. Základní údaje, ale pak taky přesná místa, kde budeme v Americe pobývat, a jako třešínka na dortu pár otázek, včetně jedné, která nás vážně rozesmála - jestli se hlásíme k nějaké teroristické organizaci a jedeme do Ameriky podněcovat protestní akce, nepokoje, a podobně... Nějak pochybuju, že by jakýkoli terorista zatrhl "Yes" - to by totiž automaticky znamenalo odmítnutí víza :) Celý tenhle dotazník se musel potom vytisknout a vzít s sebou. Zajít si k foťákovi, kde vás naštelují tak, aby vám šly vidět uši, a CVAK. A výsledek? Odporná rozostřená fotka formátu 5x5 :P Zajít do ČSOB, zaplatit poplatek čítající přes 2000 Kč za vyřizení víza, kurýrní poplatek 150 Kč - aby vám poté doručili pas zpátky poštou i s vízem...
Na ambasádě jsme prošli kontrolou, jestli nemáme u sebe zbraně, takovou to "bránou", která začne pípat.. Naštěstí nezapípala :P Odevzdali jsme se na vrátnici veškerou elektroniku, povinně vypnutou, a zaklesli do čekací místnosti. Tam si nás postupně volali k okýnkům, sejmuli nám otisky prstů, zkontrolovali dotazníky. A pak nás čekal pohovor. Naštěstí - česky. Ale s Američany, kteří měli legrační přízvuk. Na mě připadl jeden sympatický pán. Jen se zeptal, za jak dlouho maturuju, co dělají rodiče, a jestli jede do Ameriky i moje ségra. Pohodička. Ostatních se ptali třeba i na to, jakou poslouchají hudbu a tak.. uvolněný půlminutový rozhovor, vše. Nakonec se na mě onen Američan zářivě americky usmál a dodal:

"Pršeju vám pršíjemný pobyt v Americe."

Žádné fotky z ambasády pochopitelně nemám, ale nafotila jsem pár odjinud, tak pokud máte chuť, koukněte se :)