Srpen 2007

Prázdniny trochu jinak, nebo lépe řečeno úplně NARUBY :-)

22. srpna 2007 v 18:38 | Bylinka :) |  ● Střípky každodenních nevšedností
Taky se Vám někdy stává, že máte jasnou představu o tom, co se bude o prázdninách dít a ono to pak dopadne nakonec úplně jinak...? Neříkám, že špatně, právě že... naopak!! Zatím všechny roky se mi zdály prázdniny hooodně podobné. Zájezd se sborem, pár dní u babi a dědy, dovolená s rodiči, jinak koupák, koupák, koupák.

Ale letos? Myslela jsem si, že to bude zase stejné, ale ono ne... Zájezd se sborem - se konal. Ale nebyl plánovaný jako obvykle, ze dne na den jsem se dozvěděla, že jedu... Potom - víkend u babči a dědy - nebylo to jako vždycky, protože v sobotu přijeli naši a jeli jsme společně kamsi na koupák, takže jsem vlastně s babi a s dědou nebyla ani den sama... Pak přišla brigáda, taky docela novinka, moje první brigáda, zato - setrvala jsem v ní měsíc, to je slušné! Mezitím jsem si užila i týden sama doma staráním se o zvěř a o babičku... Taky velká premiéra! Dovolená s rodinou...? Letos jen ve třech! A pak hlavně každý den s někým jiným, neustálé akce, srazy...
Fakt, srandy jsem si užila ažaž...

Prostě... letošní prázdniny mi toho hodně daly! Ať už pár vlastnoručně vydělaných korunek a zkušeností s prací, zesílení přátelských vztahů, další akce se spoustou srandy, samostatnost ve starání se o celý dům, zodpovědnost při vaření, hospodaření a chystání léků babičce... Už mě čeká jen posledních pár akcí, pouť, výlet do Ostravy a ještě jedna návštěva prarodičů, tentokrát na více dnů s třešničkou na závěr - budu asistovat při pečení dortu! :)

Prostě... všechno je jinak... A... já jsem za to strašně ráda! Tohle byly úžasné prázdniny a těch posledních dnů si budu užívat, jak je to půjde... A co vy? :)

Povodně a následná "Dešťová úchylka" :-D

12. srpna 2007 v 12:59 | Bylinka |  ● Bylinčin svět

Tak jsem se odhodlala přiblížit Vám trochu svoji "úchylku". :)

Jak to začalo? Byla jsem malá, zažila jsem povodeň. Tehdy mi bylo 6 let a 3 dny v kuse pršelo. Řeka začala stoupat strašně rychle nahoru, v rádiu nic nehlásili, nevarovali nás, takže jsme na nic nebyli připraveni...

Všude okolo řeky hlídali hasiči a policajti a uklidňovali nás "Nebojte se, to se nevylije!" Toho dopoledne šla mamka k doktorovi. Došla k mostu, kde jí řekli, že ji pustí tam, ale že není jisté, jestli i zpátky. Tak se raději vrátila domů.

Já jsem byla takový malý uzlíček nervů, takže jsem furt odbíhala k oknu. Ostatní měli sice strach, ale nějak víc ho nedávali najevo. Pak jsem se po chvíli podívala zas z okna a... na ulici tekly dva malé zakalené potůčky, každý z jedné strany a podél chodníků. Chvíli jsem jen ohromeně zírala ven, ale pak jsem začala řvát, co se děje...

Ostatní zrovna obědvali. Začali jsme rychle nosit věci ze sklepa nahoru... byla to fuška, taťka byl ještě v práci... Vrátil se na poslední chvíli, když už jsme měli plný sklep (3 metry!) vody. A vrhl se na zachraňování auta a slepic, které jsme ještě tehdy měli :-) Vystěhovali jsme i babičku, která bydlí v 1. patře, tam se ale voda nakonec tak tak nedostala:)

Byly to strašné 3 dny. Kreslily jsme se ségrou sluníčka a dávaly je za okno, abychom ho přivolaly. Od té doby jsem se začala strašně bát vody, řeky... Kdykoli se trošku zvedla, osypalo se mi celé tělo nějakým ekzémem z nervů, hlavně teda nohy a vůbec jsem nemohla chodit. A to stačilo i jen to, když byly povodně v Praze a já jsem to všecko viděla v televizi. Byla jsem s tím i u jedné "léčitelky", která se snažila odstranit můj "psychický blok z povodní", nebo jak to nazvala.


Už je to 10 let a všechno se změnilo. Voda se od té doby ani jednou nevylila a myslím, že ta léčitelka mi asi fakticky pomohla. Můj strach z deště se změnil a paradoxně zrovna na lásku k dešti! Kdykoli začne dnes pršet, jdu se ven projít a pokud už jsem venku, zdržuju příchod domů. A když prší víc, fascinovaně koukám z okna, pozoruju blesky.

Zrovna nedávno, když byla v noci obrovská bouřka, jsem byla zrovna u babičky a celou noc jsem měla otevřené okno. Když mě ty hromové rány vzbudily, hodinu jsem seděla na posteli a čučela z okna, né že bych se schovávala pod peřinkou, to ani náhodou! :)

Naučila jsem se prostě mít déšť ráda! Ale z bouřek mám stále trochu respekt, to jo:)